Listopad 2011

Havanský psík

23. listopadu 2011 v 17:17 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie

Havanský psík patří do skupiny bišonků známých již od 17. a 18. století. Plemeno pochází z oblasti západního Středomoří a vyvinulo se ve španělských a italských přímořských oblastech. Zdá se, že tito psi byli dovezeni na Kubu italskými námořníky. Nesprávně dala nejčastěji se vyskytující hnědá barva těchto psů (tabáková) podklad legendě o tom, že plemeno pochází z Havany, hlavního města Kuby. Politické události bohužel vedly k úplnému vymizení starých krevních linií havanských psíků na Kubě. Několik psů bylo naštěstí úspěšně propašováno z Kuby - jejich potomci přežili v USA.
Povaha
Výjimečně bystrý, snadno vychovatelný v ostražitého psa. Oddaný, s veselou povahou, je přívětivý, okouzlující, hravý, miluje legraci. Má rád děti a je ochotný si s nimi kdykoliv hrát. Mezi jeho další přednosti patří přítulnost, laskavost, učenlivost, poslušnost a citlivost.Dobře vychází s ostatními psy a kočkami. Pozornost si vynucuje štěkáním, přesto je to skvělý přítel a společník.
Vzhled
Havanský psík je robustní malý pes, na nízkých nohách, s dlouhou bohatou srstí, jemnou a nejlépe vlnitou. Jeho pohyb je živý a pružný.
Hlava má střední délku. Lebka je široká, mírně zakulacená a má vystouplé čelo. Čenich je černý, postupně se zužující. Oči mandlového tvaru jsou velké, uši jsou posazeny vcelku vysoko, volně spadají podél lící, jsou lehce kulatě zakončeny. Krk je střední délky. Délka těla mírně přesahuje jeho výšku v kohoutku. Záda jsou rovná, nad ledvinami mírně klenutá. Ocas je vysoko nesený, buď ve tvaru spirály, nebo nejlépe stočený nad hřbetem. Je osrstěn dlouhou hedvábnou srstí.
Srst: Podsada je vlnitá a nepříliš vyvinutá, často zcela chybí. Svrchní srst je velmi dlouhá (12 - 18 cm u dospělého psa), měkká, rovná nebo vlnitá a může vytvářet kadeřavé prameny.
Barva - Zřídka úplně čistě bílá, béžová v různých odstínech (mírně černý překryv - overaly - se připouští), černá, havana-hnědá, tabáková, červenohnědá. Skvrny ve zmíněných barvách jsou povoleny. Hnědožluté skvrny jsou povoleny ve všech nuancích.
Výška v kohoutku: od 23 do 27 cm. Váha se pohybuje v rozmezí 3 až 6 kg.
Péče
Srst je náročná na péči. Psíka je nutné pravidelně pečlivě česat. Doporučuje se také potírat srst speciálním roztokem proti lámání chlupů. Srst vyrůstající na tlapkách mezi polštářky se musí zastřihávat.
Zdroj: F.C.I.-Standard č. 250 / 12. 1. 2009 / GB, www.cmku.cz

Grónský pes

23. listopadu 2011 v 17:16 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie:

Grónský pes je jedno z nejstarších eskymáckých plemen na světě. Spolu s Inuity (Eskymáky) připutoval z Asie na ostrov Grónsko asi před čtyřmi tisíci let. Tohoto psa užívali eskymáci při lovu a při transportu. Výběr jedinců tohoto plemene byl založen hlavně na kvalitách jako jsou mohutnost, odolnost, vytrvalost a síla. Avšak v úvahu byl brán i atraktivní vzhled grónského psa.
Vzhled:
Toto plemeno je velmi silný polární špic, který byl vyšlechtěn pro vytrvalou a namáhavou práci saňového psa v arktických podmínkách. Pokud nenarušují harmonii psa a jeho pracovní schopnosti, jsou povolené i mírné variace ve velikosti. Tento pes se jen nepatrně liší od eskymáckého psa. Grónský pes má v obličeji nebojácný a upřímný výraz. Pes dorůstá 60 a více cm v kohoutku, fena dorůstá v kohoutku 55 a více cm. Hmotnost grónského psa standard FCI neudává, ale průměrně se pohybuje v rozmezí od 15 do 32 kg. Grónský pes má krycí srst s podsadou. Podsada je jemná a hustá. Krycí srst je hustá, rovná, hrubá, bez stop vlnitosti nebo kadeřavosti. Poměrně krátká je srst na končetinách a na hlavě. Delší a bohatší je na trupu. Huňatý vzhled dodává ocasu dlouhá srst na jeho spodní straně. Grónský pes může mít jakoukoliv barvu srsti.
Povaha a využití:
Grónský pes je svou povahou vhodný spíše pro lidi milující aktivní život. Je to vynikající společník, náruživý a neúnavný saňový pes. Toto plemeno je dominantní, samostatné a tvrdé samo k sobě. Grónský pes nesnáší samotu a i k cizím lidem je přátelský, proto není moc vhodný jako hlídací pes. Pokud se používá jako saňový pes, není vázán k žádné konkrétní osobě. Silný lovecký pud prokazuje grónský pes při lovu polárních medvědů a tuleňů. Jelikož je tento pes samostatné a svéhlavé povahy, není jeho výchova zrovna jednoduchá. V první řadě je toto plemeno tažný pes a do rodiny se moc nehodí.
Péče:
Grónského psa nelze chovat v uzavřených místnostech. Jeho srst nevyžaduje mnoho péče. V období línání by ho však majitel měl pravidelně kartáčovat.

Text: Martina Exnerová

Grifonci

23. listopadu 2011 v 17:14 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Grifonci

Historie
Krátké shrnutí podle standardu: Tato tři plemena (bruselský grifonek, belgický grifonek a brabantík) pocházejí z malého hrubosrstého plemene nazývaného "smousje", které bylo po staletí chováno v okolí Bruselu. V 19. století vnesení krevních linií king charles španělů ruby a mopsů vytvořilo krátkou černou srst a upevnilo současný typ plemene. Tito malí psi jsou dobří hlídači a byli chováni pro střežení kočárů a ochranu stájí před hlodavci. V roce 1883 byli první bruselští grifonci zaregistrováni v L.O.S.H (Plemenná kniha sv. Huberta). Jmenovali se Topsy (L.O.S.H. č. 163) a Foxine (L.O.S.H. č. 164). Kolem roku 1900 se stali velmi populárními, společně s dalšími plemeny, díky zájmu belgické královny Marie-Henriety. Mnoho jedinců bylo vyvezeno a pomáhalo tak rozšíření a zvýšení popularity plemene.
Povaha a využití
Jsou to vyrovnaní malí psi, inteligentní, pozorní, hrdí, velmi oddaní svému majiteli, ostražití. Nejsou ani bázliví ani agresivní. Jsou temperamentní, zvědaví, nebojácní, veselí a vždy připravení rozveselit svého pána. Díky své přirozené dobromyslnosti dobře vycházejí s ostatními psy a kočkami. Charakteristická je i jejich přítulnost, obratnost, zvědavost, skotačivost a radost ze života. Jsou to společenští psi, kteří ovšem nejsou jen ozdobou gaučů, dobře se uplatní také v agility nebo canisterapii. Dokážou být vášniví aportéři.
Vzhled
Společenské plemeno celkově působící dojmem malého, kvadratického a silného psa s dobrou kostrou, ale zároveň elegantním pohybem i stavbou. Přitahují pozornost svým téměř lidským výrazem. Obě plemena grifonků jsou hrubosrstá a odlišují se vzájemně barvou, zatímco brabantík je krátkosrstý.
Hlava je nejcharakterističtější a nejnápadnější částí těla. Je poměrně velká v porovnání s trupem a má téměř lidský výraz. U grifonků je srst na hlavě hrubá, odstávající a rozcuchaná. Nad očima, na tlamě, lících a bradě je delší, což vytváří ozdobu hlavy. U brabantíka tlama vypadá delší, protože je bez ozdobné srsti.
Spodní čelist se stáčí vzhůru, je široká, nikoliv špičatá a vybíhá před horní čelist. Plemeno má předkus a řezáky v obou čelistech mají být pravidelně uloženy v rovné řadě, s horními a spodními zuby zcela rovnoběžnými. Je třeba dávat pozor, aby nechyběly žádné řezáky.Ústa musí být těsně sevřená, neukazující ani zuby ani jazyk.
Oči jsou osazené daleko od sebe, velké a kulaté, nikdy však vypouklé. Uši jsou malé, vysoko nasazené, s dostatečným prostorem mezi nimi.
Srst: bruselský grifonek a belgický grifonek jsou hrubosrstí a mají podsadu. Srst je přirozeně hrubá, mírně vlnitá, nikoliv kudrnatá, je trimovaná. Srst musí být dostatečně dlouhá, aby mohla být ohodnocena její struktura. Příliš dlouhá srst narušuje siluetu a je nežádoucí. Hedvábná nebo vlněná srst je závažnou vadou.
Brabantík je krátkosrstý. Srst je hrubá, přiléhající a lesklá, nejvýše 2 cm dlouhá.
Ozdobná srst na hlavě: u grifonků ozdobná srst na hlavě (vousy a knír) začíná pod osou nos-oči a jde od jednoho ucha k druhému, pokrývajíc tlamu a líce hustou srstí, která je delší než srst na zbytku těla. Nad očima musí být srst delší než na zbytku lebky, čímž vytváří obočí.
Barva: Bruselský grifonek: červená, červenavá; trochu černé je tolerováno na ozdobné srsti na hlavě.
Belgický grifonek: černý, černý s pálením.
Brabantík: Akceptovány jsou stejné barvy jako pro grifonky. Má tmavou masku.
Hmotnost: v rozsahu od 3,5 do 6 kg.
Péče
Péče o srst bruselských a belgických grifonků je náročnější než u barbantíků. Jejich hrubá srst se totiž musí trimovat (nožem, pilkou na železo, nebo palcem a ukazovákem) nejméně dvakrát za rok. Nejvhodnější doba je na jaře, kdy se zbavuje zimní srsti a koncem léta, aby nasadil teplejší kožíšek (příprava na zimu).
Zdroj. F.C.I.-Standard č. 80 (81) (82) / 05.05.2003 /

Greyhound

23. listopadu 2011 v 17:10 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Greyhound