Květen 2011

Border teriér

2. května 2011 v 20:20 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků


Historie:
Jde o poměrně staré plemeno pocházející z pohraniční oblasti mezi Skotskem a Anglií, z údolí Cheviotského pohoří, a stále se zde v hojném množství chová. Konkrétně pochází z oblasti zvané Borderland, odtud jeho název. Malí teriéři zde byli drženi pro boj proti krysám a proti další jiné drobné škodné, která byla nevítaným návštevníkem statků a farmářských usedlostí. Border teriér byl původně plemenem čistě loveckým využívaným jak pro lov škodné tak i pro parfósní lovy s honiči.
Téměř každý z příslušníků šlechty držel na svém dvoře smečku honičů a k tomu ještě malé teriéry. Byli vytrvalí, výkonní, na škodnou ostří a původně se využívali i při lovech s honiči, byli dost rychlí na to aby jim stačili a na druhou stranu dostatečně malí na to, aby vypudili lišku z nory. Byo jedno jak teriér vypadá, důležité bylo především to, jakou má pes chuť lovit. V angličtině tuto chuť k lovu nazýváme "gameness". Ti kteří dosahovali určitých předpokladů při lovu byli připouštěni k sobě. Vznikaly tak různé podoby malých i větších teriérů, které se lišily prakticky od lovce k lovci. Z této oblasti známe například ještě dandie dinmont teriéra a bedlington teriéra, avšak pravděpodobně právě border terriér si do dnešní doby zachoval nejvíce svůj původní vzhled. Všechna tato plemena mají podobné předky.
Plemeno s dnešním názvem border terrier bylo anglickým Kennel Clubem uznáno až roku 1920, víme však jistě, že se čistokrevný chov borderteriérů na tomto území mezi Skotskem a Anglií vyskytoval již v roce 1720, tedy o dvě stě let dříve. Tato rasa byla však známa i pod jinými názvy, podle jejich chovatele, můžeme se tak dočíst třeba o dodd terrierovi, robson terrierovi, nebo kraje, ze kterého pocházeli - elterwater terrier, coquetdale terrier, redesdale terrier a další.
Vzhled:
Je to psík malého vzrůstu s typickou drsnou srstí, která ho chrání před nepřízní počasí. Jeho kohoutková výška se pohybuje kolem cca 25 cm, avšak standard plemene výšku neupravuje. Tělesná hmotnost psů je 5,8 - 7,1 kg, u fen se hmotnost pohybuje v rozmezí 5,1 kg až 6,4 kg.
Povaha a využití:
Jeho povaha je milá a společenská to ho také předurčuje, ostatně jako mnohé jiné teriéry, ke skvělému umístění na žebřícku nejoblíbenějších psů. Je hravý a přizpůsobivý, vhodný zejména pro majitele, kteří chtějí nenáročného společníka, živého temperamentního psíka.
Péče:
Drsná srst nevyžaduje, kromě trimování, žádnou nadstandartní péči. Ani v otázce krmení není border teriér náročný.


Text: Eva Černohubová

Border kolie

2. května 2011 v 20:15 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie:
Dnešní border kolie je potomkem pracovních kolií chovaných v hrabstvích u hranic Skotska a Anglie. V 15. a 16. století dochází k velkému rozšíření chovu skotu a ovcí na území Anglie i Skotska. Bylo tehdy za potřebí psů, kteří budou neúnavně hlídat stáda. Již před 150ti lety se snažili ovčáci vyselektoval psa který bude odolný vůči drsnému klimatu, obratný, rychlý, nebude agresivní a nebude mít sklony k honění zvěře. Pro změření ovčáckých schopností psů se v Anglii začali dělat tzv. "Sheepdog trials", které se konají dodnes, slouží především k tomu, aby se ty nejlepší border kolie zařaily do chovu a zvýšila se tak úroveň jejich práce.
Border kolie je beze sporu potomkem tehdejších ovčáckých psů. Již v roce 1906 vznikl spolek, který se zabýval rozvojem a ochranou mimořádných schopností border kolií. Ačkoli jméno plemene a plemeno samotné bylo známo veřejnosti již od počátků 20. století, přesněji její rozkvět zaznamenáváme od roku 1915 díky zásluze jistého pana Jamese Reida, border kolie byla uznána až roku 1976 a byl vytvořen i její standard.
Vzhled:
Uznávají se dvě varianty osrstění: středně dlouhé a krátké. U obou variant je krycí srst hustá a střední textury s měkkou a hustou podsadou, která vytváří výbornou ochranu proti povětrnostním vlivům. U středně dlouhé varianty vytváří bohatá srst hřívu, kalhoty a prapor. V obličejové části, na uších, hrudních končetinách (s výjimkou praporců) a pánevních končetinách od hlezen k zemi má být srst krátká a hladká. Co se týče barvy, uznává se jakákoli, musí se mít ovšem na paměti, že bílá barva nesmí převládat. Ideální výška je u psů 53 cm, feny jsou o něco menší. Váha se pohybuje v rozmezí od 13 do 20 kg.
Povaha a využití:
Border kolie je inteligentní pozorný učenlivý pes, má zvláštní plíživý způsob pohybu. Je citlivá a poddajná, potřebuje stálou práci a neustálé využití a činnost. Je to vhodné plemeno pro sportovně založené kynology. Její živý temperament spojený s výjmečnou inteligencí ji předurčují k postu favorita jak na poli pracovním tak i v soutěžích agility a poslušnosti. Využívá se i ve službách zachrannářských týmů jako pes sanitární, lavinový.
Péče:
Není absolutně vhodné ji držet delší dobu v kotci bez pracovního či jakéhokoli jiného aktivního využití. Její dlouhá srst vyžaduje častější kartáčování. Pokud je pes pracovně využíván je nutné jej krmit kvalitní granulovým krmením, aby se udržela jeho dobrá kondice.

Text: Eva Černohubová

Bordeauxská doga

2. května 2011 v 20:14 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků
Historie:
Tato doga patří mezi nejstarší plemena Francie. V polovině 19. století byly tehdejší dogy ceněny snad jen v Aquitanii. Bordeauxská doga se dříve používala k lovu velké zvěře, k zápasům, k hlídání domů a stád a jako pomocník řezníků. V době britské nadvlády v Bordeaux byla tato hlídací doga téměř určitě křížena s mastify i s podobnými španělskými dogami. Výsledkem tohoto křížení je dnešní bordeauxská doga. Mezi oběma světovými válkami utrpělo toto plemeno natolik, že po roce 1945 bylo ohroženo vymřením. Bordeauxská doga však nevymřela a její obliba vzrostla v šedesátých letech 20. století.
Vzhled:
Bordeauxská doga je velmi silný pes, který má celkově velmi svalnatou stavbu těla. Je impozantní a vzbuzuje velký respekt. Toto plemeno má hladkou, krátkou a na dotek jemnou srst, která může být zbarvena žlutě ve všech odstínech. Psi dorůstají výšky 60 až 68 cm a feny mohou vyrůst od 58 až do 66 cm v kohoutku. Hmotnost u psů je minimálně 50 kg, feny váží nejméně 45 kg.
Povaha a využití:
Dokud se tato doga neobjevila v roce 1989 v americkém filmu s Tomem Hanksem, nedosáhla mimo Francii žádného uznání. Bordeauxská doga je dobrý společník a ke svému pánovi se chová láskyplně. Je klidná, vyrovnaná s vysokým prahem vzrušivosti. Tato doga není agresivní, avšak vůči neznámým osobám je obezřetná a má tendenci zastrašovat cizí lidi. Tento pes je velmi dobrý hlídač.
Péče:
Bordeauxská doga potřebuje již od útlého věku pravidelnou výchovu a výcvik. Péče o její srst není nijak náročná.
Text: Martina Exnerová

Boloňský psík

2. května 2011 v 20:13 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků


Boloňský psík pochází z Itálie a dodnes není zcela jasné, jak toto plemeno vzniklo, ale je pravděpodobné, že křížením maltézského psíka a malého bílého pudla, po němž převzalo hravou a učenlivou povahu.

Historie
Již v 11. a 12. století byl boloňský psík díky svému půvabu vysoce ceněn. Obzvláště byl oblíben v období renesance, kde si mohla bohatá aristokracie dovolit držet tyto malé hedvábné psíky jen tak pro potěšení a pro zvýšení společenské prestiže. Slávu boloňských psíků prohloubili jejich majitelé zvučných jmen, jako kupříkladu markýza Pompadour nebo carevna Kateřina II., jakož i rakouská císařovna Marie Terezie. Účastnili se prý i křižáckých výprav. Historické prameny uvádějí, že byli používáni jako " ohřívací láhve" ve studených ložnicích středověkých dam. Připisovaly se jim léčivé vlastnosti. A také byli malováni slavnými malíři po boku krásných žen oné doby.
Prvopočátky oficiálního chovu pocházejí z roku 1882, kdy byl v Itálii zřízen registr, do kterého se začali zapisovat čistokrevní psi. Po válce se boloňský psík úplně vytratil. Zůstal v Itálii u jediného chovatele, Maria Persichi, kterému se připisuje zásluha za uchování plemene. A dále se rozhodli manželé Bonnanovi plemeno zachránit a rozšířit a roku 1984 se jejich fenka Lilly jako první stala šampiónkou Itálie. Zůstává zásluhou manželů Bonnanových, že boloňským psíkům již nehrozí nebezpečí vyhynutí, plemeno je obnovené a jeho místo je v plemenných knihách upevněné, odpovídá standartu a díky dovozu z této země se stává typickým představitelem i mimo Itálii.

Vzhled
Boloňáček je malý bílý psík s dlouhou kadeřavou srstí.. Hlava středně dlouhá(její délka tvoří třetinu výšky), s lebkou mírně vejčitého tvaru a mozkovnou o něco delší než je čenichová partie. Oči otevřené, kulaté, větší směřující kupředu. Uši vysoko nasazené, dlouhé, zavěšené, ale u kořene mírně zvednuté. Krk úměrný k tělu, bez laloku. Tělo kvadratické, prostorný hrudník dosahující k loktům, rovný hřbet, břicho mírně vtažené. Končetiny rovné a rovnoběžné. Ocas nasazený v prodloužení hřbetní linie se stáčí přes hřbet.Srst je dlouhá, jemná, chomáčkovitá, nepřiléhající, vzdušná. Zbarvení musí být čistě bílé bez jakékoliv skvrny nebo odstínu.




Využití a povaha
Je to malý společenský psík, křehký, citlivý, učenlivý. Je velmi oddaný svému pánovi, hravý inteligentní, velmi dobře se snáší s ostatními domácími zvířaty a hodí se i pro začátečníky. Je to psík pro chov v bytě, miluje děti a je výborným společníkem starším lidem.Je označován jako antistresový, protože dokáže člověka rozesmát, ať chce a nebo nechce,
Společník, miluje pohyb a rád se učí, hodí se i pro např. agility.


Péče
Boloňský psík vyžaduje pravidelnou péči o srst. Chloupky v okolí čenichu a očí je nutné pravidelně česat a mýt. Je potřeba odstraňovat chloupky v uších, dle potřeby stříhat drápky a velice důležité je čištění očí. Pejska není nutné často koupat , pokud možno ne častěji než 1krát za 2 měsíce. Podle kvality srsti je možno nechat štěňátko po půl roce ostříhat , ale nejlépe je se poradit s chovatelem. Boloňský psík nelíná.




Náchylnost k nemocem
Boloňáčci od přírody trpí často na slzení očí. Toto je způsobeno především drážděním očí srstí rostoucí v jejich okolí. Nadměrné slzení má za následek hnědnutí srsti v okolí čumáčku pod očima. Nadměrnému slzení se částečně zamezuje tím,že srst mezi primase vystříhává aby tolik nedráždila oči.
Pokud se rozhodnete pro koupi tohoto malého, bílého rošťáka tak věřte, že Vás v žádném případě nezklame.


Text Alena Ptáčková

Bloodhound

2. května 2011 v 20:11 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie

Bloodhoundi, neboli psi svatého Huberta (Chien de Saint-Hubert), patří mezi nejstarší honiče na našem kontinentu. Dnešní bloodhound vznikl splynutím dvou plemen. První linii tvoří psi, kteří byli chováni v klášteře svatého Huberta v Ardenách. Tito psi zde byli izolováni a chováni jako čistokrevné plemeno již od 7. století. Druhá linie pochází ze středního východu a dostala se Evropy ve 13. století. Avšak původ tohoto plemena řadíme do Anglie, kde se tyto linie spojily a začal se chovat vysokonohý honič určený k lovu vlků, lišek i větších zvířat. Bloodhound našel v minulosti i využití u policie. V Americe byl často využívaným stopařem uprchlých černých otroků.
Vzhled
Je to impozantní velké plemeno s dostatkem volné kůže, která mu propůjčuje jeho aristokratický vzhled. Váha se pohybuje v rozmezí 30 - 55 kg v závislosti na pohlaví a velikosti jedince. Kohoutková výška dosahuje u psů 64 - 72 cm a u fen 58 - 66 cm. Srst je krátká rovná. Barva může být černé s tříslovou barvou (black and tan), hnědé s tříslovou barvou a bledě červené. Spodní oční víčka jsou spadlá a je vidět růžová spojivka, ovšem v rámci toho, že pes nemá problémy se zrakem.

Povaha a využití

Je to klidný svébytný a rozvážný pes. Je skvělým rodinným psem milujícím děti a svého pána. Co s týče výcviku je bloodhound svéhlavý a jeho výcvik je poněkud náročnější. Jeho dnešní funkce je převážně pes rodinný a společenský, ojediněle se s ním můžeme setkat v roli lovce -barváře. Nemá sklony k agresi, někdy může být v neznámém prostředí trochu ostýchavý.

Péče

V období růste je nezbytné kvalitní granulované krmení, případně můžete dodávat preparáty ke zlepšení vývoje kloubů. Je doporučeno často a dobře čistit a kontrolovat uši, které mají někdy sklony k zánětům. Bloodhound může přespávat i ve venkovním kotci. Vyžaduje jistou dávku pohybu. Doporučuje se krmit více jak jedenkrát denně.
Text: Eva Černohubová

Bišonek

2. května 2011 v 20:10 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie
Původ plemene sahá hluboko do historie. Předchůdci dnešních bišonků se nazývali barbichoni a byli to malí psíci, kteří měli převážně bílou srst. Odborníci se domnívají, že nejčastěji a nejdříve se objevovali ve Středozemí. Existují zmínky, že barbichoni žili již před naším letopočtem v dobách královny Kleopatry a považují se za předchůdce řady společenských plemen - např. havanský psík, boloňský psík, lvíček, maltézský pinč atd. V době renesance se objevovali v Itálii, kde se stali miláčky šlechty. Velké popularitě se těšili zejména ve Francii. Bišonky si velmi oblíbil Jindřicha III. z dynastie Valois (1574-1589). Bišonci v té době byli velmi hýčkáni a kadeřeni, ale brzy přišel zlom v podobě francouzské revoluce. Klesla obliba bišonků a šlechtičtí psíci se octli na ulicích. Mnozí z těchto psíků se stali společníky potulných kejklířů, a tak mohli uplatnit svůj vrozený smysl pro komediantství. Počet jedinců tohoto plemene ale výrazně klesl a svého "znovuobjevení" se bišonci dočkali po první světové válce. Několik obdivovatelů bišonků z Francie a Belgie shromáždilo přeživší jedince a byl pro ně vypracován chovatelský program. Posléze byl vytvořen první standard plemene, který byl oficiálně přijat 15. března 1933.

Povaha a využití
Bišonek je veselý a hravý pes s čilou povahou. Jedná se o společenské plemeno, které potřebuje být v kontaktu se svou lidskou rodinou. Bišonek své páníčky velmi miluje a často na nich bývá přímo závislý. Pro svou lásku k lidem může být využíván v canisterapii. K ostatním zvířatům se chová tolerantně, nedělá mu žádné potíže žít s jinými psy nebo kočkami. Je to inteligentní a přizpůsobivý pes. Nerad se nudí, i přes svou malou velikost je aktivní společník. Můžeme ho učit různé veselé kousky nebo s ním třeba dělat agility.

Vzhled
Bišonek je malý, bílý pejsek, který svým vzhledem připomíná plyšovou hračku. Hlava je nesena vysoko a hrdě; tmavé oči mají silný výraz a jejich pohled je živý. Srst je jemná, hedvábná, tvarem chlupů připomínající vývrtku; velmi volná. Není hladká ani zapletená; dosahuje délky 7 až 10 cm. Zbarvení je čistě bílé. Kohoutková výška by neměla překročit 30 cm. Menší velikosti se dává přednost. Váha je do 5 kg. Svým vzhledem se podobá také pudlíkovi.

Péče
Pravidelnou péči musíme věnovat zejména srsti. Pejska pravidelně pročesávejte minimálně jednou týdně. Pročesávejte důkladně až ke kůži, ale dbejte na to, aby to psa netahalo. Česání nesmí být pro psa bolestivé, aby se z každého česání nestal stresující zážitek, a proto na česání psa zvykejte již od štěněte. Srst bišonka je nutné pravidelně stříhat, existuje řada různých stylů. Pokud nemáte se stříháním zkušenosti, je lepší psíka svěřit do rukou odborníka. Bišonka pravidelně koupejte, aby si udržoval krásně bílou barvu.


Bílý švýcarský ovčák

2. května 2011 v 20:08 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie:
Bílá barva, tak charakteristiská pro toto plemeno, je barvou prastarých ovčáckých psů. Již ve starém Římě vyžadovali statkáři aby ovčáčtí psi byli bílého zbarvení, a to z ryze praktického důvodu - dali se tak v noci snáze odlišit od vlka, byli i lépe vidět a ovce si na ně rychleji zvykly. Je dokázáno, že bílý švýcarský ovčák je vlastně německý ovčák bílého zbarvení. Bílé zbarvení je u německého ovčáka nepřípustné již od nemapěti. Díky svému částečnému americkému původu bílého ovčáckého psa se můžeme setkat i s názvem bílý kanadský ovčák. Plemeno se těší stále větší oblibě. Jak bylo již řečeno, bílá barva se u německých ovčáků sice vyskytovala, ale nebyla žádoucí. Vyskytovali se i názory, že bílá barva způsobuje u německých ovčáků degenerační jevy. Německý ovčák bílého zbarvení byl de fakto považován za albína majícího špatný vliv na plemeno. Spolky jak v Německu tak i v Americe je na výstavách diskvalifikovaly a bílá barva nebyla trpěna. Jediný, kdo odolal nátlaku byl Kanadský kennel klub, který bílou barvu uznával jako přípustnou. Ale i v Americe nakonec vznikl spolek podporující chov bílého ovčáka. Z bílých ovčáků se v Kanadě a Americe postupně vyvinulo samostatné plemeno. Na počátku 70. let byli první jedinci tohoto plemene importováni do Švýcarska. Za praotce plemene ve Švýcarsku lze považovat amerického psa "Lobo". Jedinci ze spojení tohoto a dalších importovaných jedinců z USA a Kanady se postupně rozšířili po celé Evropě, kde dnes žijí v hojném počtu. Plemeno bylo uznáno FCI až teprve nedávno, a to 1.1. roku 2003.
Vzhled:
Ideální kohoutková výška u psů je 60 - 66 cm na 30 - 40 kg váhy, u fen je 55 - 61 cm na 25 - 35 kg. Srst je vždy bílá a hustá, lehce zvlněná, tvrdá srst je přípustná. I přes své bílé zbarvení je pigment na tlamě a nose černý.
Povaha a využití:
Povahou je plemeno temperamentní, bez nervozity, pozorné a ostražité, k cizím někdy poněkud zdrženlivé, nikdy ne bázlivé nebo agresivní. Dobře se snáší s ostatními psy.
Je to ideální rodinný pes, společník kamarádský k dětem. Hodí se pro sportovní i služební výcvik. Setkat se s ním můžeme i v canisterapii. Využívá se jako průvodce nevidomých i pes asistenční. Zastává spolehlivě i funkci hlídací. Své uplatnění nachází i v záchranářských týmech. Hodí se pro sportovně založené majitele.
Péče:
Srst je potřeba pravidelně upravovat. Vyžaduje časté procházky a aktivní využití. Může být chován i ve venkovním kotci.

Text: Eva Černohubová

Bígl

2. května 2011 v 20:05 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie:
Plemeno je chováno již téměř 600 let v nezměněné podobě. Byl vyšlechtěn ve Velké Británii jako smečkový pes z dovezených francouzských plemen. Tyto smečky měly za úkol najít stopu a sledovat ji. Například královna Alžběta I (1533 - 1603) držela na svém dvoře smečku bíglů, z nichž někteří byli tak malí, že je bylo možno dát do kapsy, proto název "kapesní" beagle. Toto miniaturní plemeno je však již vyhynulé. I přes to je stále nejmenší smečkový honič. Dnešní bígl je lovecké plemeno, které je používáno k nahánění a dohledávce díky své schopnosti sice pomalu ale zato neomylně a hlasitě vystopovat zvěř. Využití beagla při lovech je velmi rozmanité, například ve Skandinávii je možné jej shlédnout při lovu divokých prasat. V Kanadě se můžeme přesvědčit jak konkuruje dalším sportovním psům například v donášení zvěře. Nebylo tomu ale vždy tak, v minulosti byli tito honiči v majetku starších pánů, kteří nebyli vždy schopni následovat smečku. Stejně tak jako méně zámožných lidí, kteří si nemohli dovolit loveckého koně, ale následovali smečku pěšky.
Povaha a využití:
Dnes jsou lovecké smečky bíglů, v Anglii je jejich počet zhruba 90 a v Irsku 30, organizovány ve spolku "Association of Masters of Harriers and Beagles", ten pravidelně oraginizuje "beaglings" - tyto lovy, na kterých účastníci nosí tradiční oblečení, jsou v Anglii velmi oblíbené. Psi na těchto honech by měli být stejně zbarvení a vůdce smečky s sebou nebere střelnou zbraň, zajíce musí usmrtit psi. Bígl je pes velmi přátelský. Díky tomu, že byl po několik staletí chován ve smečkách, vypěstoval si smysl pro hierarchii to je jeden z předpokladů pro osvojení si funkce rodinného psa. A tak se poslední době se můžeme shledat i s beaglem společníkem, dnes již plemeno plní převážně jen tuto funkci. Svého pána a svou rodinu má velmi rád. Beagle je velmi oblíbeným plemenem i ve výstavních kruzích. Není vhodným hlídačem.
Péče:
Je nenáročný jak na stravu tak i na péči, která je díky jeho krátké srsti minimální. Dožívá se většinou vysokého věku - kolem 15ti let. Může být chován jak v bytě, tak ve venkovním kotci. Pokud si chcete pořídit bígla jako domácího mazlíčka, mějte stále na paměti, že jde o plemeno lovecké a je nutné mu dopřát dostatek pohybu a důsledně jej vychovávat, už jenom kvůli tomu, aby na procházkách neutíkal za zvěří.
Vzhled:
Jeho kohoutková výška se bohybuje mezi 33 a 40 cm. Beagle má krátkou hustou srst. Povoleny jsou všechny barvy uznané pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Nejčastěji vidíme trojbarevné nebo dvoubarevné beagly.



Text: Eva Černohubová
Foto: Chovatelská stanice Beagle Od dvou

Bernský salašnický pes

2. května 2011 v 20:03 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie
Je možné, že dávní předkové bernského salašnického psa přišli do Švýcarska s římskými legiemi. Po odchodu Římanů tu psi zůstali a křížili se s místními ovčáckými psy. Toto plemeno dostalo své jméno podle místa svého původu, Bernské vysočiny ve Švýcarsku. První zmínky o plemeni pochází teprve z konce devatenáctého století, ale již roku 1902 se účastnili první výstavy. V roce 1907 se ve Švýcarsku ustavil chovatelský klub tohoto plemene.Bernský salašnický pes je selský pes starého původu, který byl držen jako strážný,tažný a honácký pes.

Povaha a využití
Tento pes původně sloužil k hlídání a nahánění stád s dobytkem a také tahal vozíčky. V současné době se uplatňuje hlavně jako rodinný pes. Bernský salašnický pes je sebevědomý, spolehlivý a pozorný společník. Je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny. Je dobromyslný, mimořádně mazlivý a přítulný. Má klidnou a vyrovnanou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, je stále dobře naladěn.

Vzhled
Bernský salašnický pes má hedvábnou dlouhou srst. Jedinou přípustnou základní barvou trojbarevné (trikolórní) srsti je černá. Nad očima, na nohou, na hrudi a na lících má výrazné hnědé pálení a na hlavě, krku, hrudi, tlapkách a konci ocasu má bílé znaky.
Psi dosahují kohoutkové výšky 64 až 70 cm, váží okolo 50 kg. Feny dosahují kohoutkové výšky 58 až 66 cm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 40 kg.

Péče
I když úprava srsti není náročná, vyžaduje pravidelnou péči. Srst se musí každý týden důkladně česat a kartáčovat. Pokud je to nutné, zastřihávejte přebytečnou srst mezi polštářky na tlapkách. Bernský salašnický pes vyžaduje dostatek pohybu, miluje dlouhé procházky. Díky své husté srsti se dobře hodní na celoroční pobyt venku. Musí být ale v blízkém kontaktu se svým pánem a rodinou, jinak by byl nešťastný. Vůbec se nehodí pro celodenní držení v kotci. Pro správný vývoj potřebuje kvalitní krmivo a pro prevenci kloubních potíží je vhodné přidávat mu kloubní výživu.


foto: Eva Černohubová, Daniela Duchková

Belgický ovčák

2. května 2011 v 20:01 | VerčaTHčka |  Plemena pejsků

Historie:
Belgický ovčák je plemeno pastevecké a ovčácké. Již v minulosti bylo mnoho psů, kteří byli pravou rukou pastýřů, tyto druhy se navzájem křížily a nejen v Belgii. V polovině 17. století, kdy se Evropa po třicetileté válce stávala bezpečnější, ubývalo loupežníků, drancující hordy vojáků, medvědi a vlci mizeli naproti tomu chov ovcí se začal rozvíjet. Nebylo již zapotřebí velkých obranářských psů. Nyní bylo za potřebí psů hbitých, kteří jsou schopni neúnavně hlídat stádo pasoucí se na velkých plochách, psů neúnavných při běhu. Většina těchto psů byli menší, skromní, otužilí a velice temperamentní. Neustále udržovali stádo v pohybu a pohromadě, byli kdykoli připraveni jej bránit. Vyznikl tak obraz ovčáckého psa při práci hlasitě štěkajícího, který stádo nejen udržuje pohromadě ale i brání. Vůči cizím byli ostražití, avšak svému pánu byli oddaní.
Roku 1891 byl založen Klub Belgického pasteveckého psa, tím se položily první základy čistokrevného chovu. Avšak jedinci byli až příliš odlišní, než aby bylo možné je pokladádat za jedno plemeno. Roku 1900 se založil Klub Belgických ovčáků a tito pastevci se stali belgickou národní rasou. Až roku 1920 se ustálily 4 variety belgického ovčáka jak ho známe dnes. Až do roku 1973 bylo možné všechny variety mezi sebou navzájem křížit, tomu však udělala kynologická organizace FCI přítrž.









Vzhled:
Dnešní čtyři druhy belgického ovčáka rozeznáváme podle typu srsti:
groenendael - černý s dlouhou srstí, kratší srst je na hlavě a přední straně končetin. Je to dohromady s malinos a tervuerenem nejoblíbenější a nejrozšířenější varieta belgického ovčáka.
malinos - krátkosrstý pes rezavě páleného zbarvení s černými špičkami chlupů a s černou maskou. Byl vyšlechtěn jako první čistokrevné plemeno belgického ovčáka.
laekenois - hrubosrstý pes rezavě plavé barvy se stopami černého nádechu v obličeji a na ocase. Délka srsti je stejná po celém těle - přibližne 6 cm. Srst budí dojem rozcuchanosti. Je nejvzácnejší varietou belgického ovčáka.
Tervueren - červenohnědý s dlouhou srstí
Dnešní belgičtí ovčáci jsou kvadratického formátu a elegantní.

Povaha a využití:
Je to aktivní zvíře, které potřebuje svůj temperament uplatňovat nejlépe v majetku sportovně založeného člověka. Díky své hlídací povaze, kterou si honáčtí psi pěstují několik staletí je i dobrý hlídač, připravený kdykoli zasáhnout. To vše z něj dělá také plemeno, které je oblíbené například u policie. Díky své všestarnosti našel uplatnění v záchraných teamech, využívá se i jako pes slepecký, lavinový. Díky své rychlosti a mrštnosti se hodí i pro agility.
Péče:
Může být chován jak v bytě tak ve venkovním kotci, avšak vyžaduje stály kontakt s člověkem a možnost vydovádět se. Dlouhosrsté variety vyžadují pravidelnou péči o srst. Je to bystrý vnímavý pes, který potřebuje kontakt s člověkem, práci a hru.



Text: Eva Černohubová